Sladovnictví v Telči

Pivo se v Telči, jako v mnohých jiných středověkých městech, vařilo odpradávna. Oficiálně potvrzená historie vaření piva v Telči sahá až do 15. století, kdy král Jiří z Poděbrad listinou z 1. května 1464 telčským měšťanům udělil právo vařit pivo a zároveň právo mílové, kdy tuto činnost i prodej piva samotného v okruhu 1 míle od města nesměl nikdo jiný vykovávat. A na toto právo se město následně několikrát odvolávalo vůči těm, kteří jej nerespektovali. 

Od této chvíle hovoříme o právovárečných domech v Telči, kterých bylo celkem 61 včetně radnice. Domy postavené po tomto datu právo vařit pivo již nedostaly. Zajímavostí je, že právo bylo vždy vázáno na měšťanský dům, při jeho prodeji tedy automaticky přecházelo na nového vlastníka. Zajímavostí rovněž je, že v Telči pravděpodobně nevznikl hned zpočátku cech sladovnický, ale pouze sdružení právovárečníků, které bylo mylně cechem nazýváno. Na ten se odvolává až pozdější listina z roku 1577, ale nic bližšího o něm nevíme.

V Telči však fungoval i panský pivovar se sladovnou a pivo zde uvařené bylo určeno pro panstvo, jeho úředníky a další sloužící na zámku. Rovněž se prodávalo v panské kuchyni a v hospodách v rámci panství, ty ovšem musely být vzdálenější než výše uvedená 1 míle od města. Nutno říci, že i zde docházelo k častým sporům mezi vrchností a měšťany.

V roce 1587 vydal pan Zachariáš z Hradce listinu, která byla prvním zásahem do práva várečného a kterou upravil pravidla mezi jednotlivými měšťany tak, aby se předcházelo sporům. Pravidla se týkala všech oblastí, od použitých surovin, přes jejich nákup a cenu, za kterou vařili pivo měšťané s vlastním pivovarem těm, kteří jej neměli, ale práva várečného používali. Do té doby se pivo vařilo dvojí – z ječmene a z pšenice. Listina předepisovala přesné množství sladu na jednu várku piva, aby se předešlo šizení. Stejně tak se výnos týkal i otázky sladoven. Průlomem byl bod, který pojednával o možnosti postavení jednoho společného pivovaru a sladovny, samozřejmě po vzájemné dohodě. Z této listiny dále vyplývá, že měšťané v Telči dosud neměli své mlýny na mletí sladu a využívali tak mlýny panské. I zde byly stanoveny pevné ceny za jednotlivé úkony.

V 16. a 17. století lze z archivů vyčíst, že velká část měšťanů měla vlastní sladovnu, která se nacházela buď přímo v domě, nebo na pozemku za ním. Měšťané měli rovněž několik vlastních pivovarů, ale to se týkalo jen těch movitějších. Na konci 17. století jsou v Telči připomínáni už pouze dva sládci – obecní a panský, kteří vařili pivo pro všechny. Z toho lze vyvodit, že domácí pivovary a sladovny postupně zanikaly a byla spíše využívána možnost nechat si pivo uvařit.

Tehdejší pivovar nelze chápat v dnešním slova smyslu, jednalo se o prostor menší varny s pánví, čili kotlem, ve kterém se pivo vařilo. V tomto období se dokonce v okolí Telče pěstoval chmel, a to především v místech za rybníkem, kde dnes stojí školní budovy vedle Lannerova domu. Vrchnost měla chmelnice na pozemcích, kde se dnes nachází sokolovna a budova základní školy v Masarykově ulici.

Měšťané sice pivo už sami nevařili, ale zato jej tzv. šenkovali. Prodej piva probíhal v hospodách v okolí Telče a ve městě samotném se šenkovalo v tzv. mázhauzech. Jedná se o velký prostor v přízemí domu, často zaklenutý křížovou klenbou na středový sloup. Dodnes můžeme mázhauz vidět téměř v každém domě na náměstí a na radnici v čp. 10 je i veřejnosti přístupný.

Mezníkem byla pro Telč třicetiletá válka i v oblasti vaření piva. Dlouhé válečné útrapy dolehly i na měšťany a ti již nebyli schopni vařit dostatek piva pro potřeby své i na prodej. Bylo tedy mlčky porušeno právo mílové a pomalu se do místních hospod dostávalo pivo panské. Před válkou panstvo dodávalo do 31 šenků mimo Telč, na konci války to bylo již do cca 50 šenků. V Telči samotné se panské pivo dodávalo do 4 hospod. Pomalý a plíživý rozmach panského piva však časem začal vyvolávat spory s měšťany, což vyvrcholilo vystoupením měšťanů za svá práva v okamžiku, kdy se po vymření Slavatů (1691) dědictví ujímal nezletilý František Antonín z Lichtenštejna Kastelkornu. Spor došel až k císaři Leopoldovi I. a řešil se velmi dlouho. Nakonec byl uzavřen dohodou v roce 1712, kdy bylo jasně stanoveno, že panské pivo se smí prodávat ve městě pouze v panské kuchyni a ve dvou hospodách, všude jinde se pak mělo prodávat pivo městské. Aby bylo zabráněno konkurenci, obě piva se směla prodávat za stejnou cenu. Kolem roku 1700 se rovněž přestalo vařit tzv. bílé pivo, tedy pivo pšeničné.

S postupujícím časem však začaly i malé soukromé pivovárky mizet, jelikož jejich provoz byl finančně náročný a poslední, který fungoval, se nacházel na náměstí v domě čp. 47. Tento dům zakoupilo původně město pro některou ze svých potřeb, ale právovárečníci na jeho koupi pravděpodobně přispěli nemalou částkou, takže se zde záhy začalo vařit pivo. Vyhradili si pro tuto činnost sklep a pozemek za domem. Do zbytku domu byla v roce 1807 umístěna dívčí škola a po čase bylo jasné, že tyto dvě činnosti se vzájemně vylučují.

V roce 1845 celá situace došla tak daleko, že měšťané sdružili svá práva a společným nákladem si zbudovali nový pivovar se sladovnou za hradbami, na místě dřívějšího městského dvora, dnes čp. 63 v Masarykově ulici na Podolí. Radnice samotná se již do společného díla nezapojila a přestala tak být počítána mezi právovárečné domy. Ani v tomto novém pivovaru už ale sami měšťané pivo nevařili, nýbrž jej pronajímali. Prvním nájemcem byl Alois Dvořák v listopadu 1846. Ten si jej později od měšťanů i odkoupil. Tento pivovar fungoval do roku 1919.

Jako zajímavost na závěr lze uvést, že právovárečníci, tedy cech sladovnický, měl povinnost starat se i o fungování a čistotu obou městských kašen, což činili svědomitě po několik století.

Literatura:
RAMPULA, Josef. Cech sladovnický. In DRDÁCKÝ, Miloš (ed.): Dějiny Telče v díle místních historiků. Aristocrat, Telč 2004.
DRDÁCKÝ, Miloš (ed). Proměny telčských domů. Ústav teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, Telč 2013.
GORYCZKOVÁ, Naděžda (ed.). Průvodce architekturou Telče. NPÚ, Praha 2015.